Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dolomitenmann 2009

15. 9. 2009
Závod pro ty největší tvrďáky pod sluncem - tak takhle si tento podnik titulují sami pořadatelé. Já se tak teda moc necítím, snad proto si na tomhle závodě připadám tak trošku exoticky (nebo spíš mimo???). Již potřetí jsem se postavil na start poslední disciplíny štafety brněnského baseballového clubu Technika. Tentokrát naštěstí naši bafuňáři správně odhadli, že s naší partičkou díru do světa neudělají a pro jistotu sestavili ještě tým A+ z opravdových drsoňů. Takže A+ team: Jirka Žák (běh), Mára Nechanický (padák), Pavel Srbecký (kajak), Radek Šíbl (MTB). To byli ti, kteří se ocitli ve středu pozornosti a valili rovnou v profi týmech. A naše B-éčková štafeta? Tu letos po loňské odmlce rozběhl zase Ríša, zaletěl Borek Nechanický, Kuba Němec odpádloval (Srb dohodil fakt skvělou náhradu) a já to bikoval. I letos jsem se snažil připravit nejlépe, jak to při zachování zdravého rozumu a trošky nadhledu nad praktikami vrcholového sportu šlo. Přípravu v samotném finiši bohužel dost naboural nešťastný pád v jednom z posledních švihů před závodem (nemá cenu se rozepisovat, většina z vás u toho byla a kdo ne tak už slyšel). Naštěstí se mi podařilo dát se docela do kupy a do Lienzu jsem odjížděl sice dost potlučenej, ale jinak dobře naladěnej. Konečně jsem si totiž udělal jasno v tom, že tu dřinu určitě nechci nechat na žádného náhradníka, i když situace k tomu byla ideální. Navíc z pozice B teamu jsem se já i Ríša na závod těšili asi víc. Ale že by to bylo úplně bez nervozity, to zas ne. V pátek před závodem jsem dal ještě krátkej trenál a odpoledne jsem se nechal vyvézt na kopec, abych dal nanečisto sjezd s už rozestavěnými bránami. Super bylo, že jsem se nahoře neposral a docela to dolů svištělo. Po cestě jsem se snažil ocheckovat všechny krizový místa. Oproti minulým letům žádný velký překvapení, jen mě to přišlo zase trošku víc rozbitý (ale to je možná taky rokama). A večer jsem si spokojeně dopřál dvě pivánka, jelikož blahodárné účinky tvrdého spánku podle mých zkušeností dalece přebijí lehký prohřešek proti životosprávě před výkonem. A ráno už to vypuklo. Ten rachot vrtulníku mě vždycky dostane. Ještě nebylo kam spěchat. Ríša už se asi pomalu začíná rozcvičovat, já se ještě hodím do civilu a půjdu se na něj podívat, jak to rozbíhá. Dost jsem mu záviděl, že jde jako první.
 

A jak to viděl Ríša?

Loni jsem zbaběle vyměkl a pod tíhou odpovědnosti z výsledku našeho týmu jsem našel náhradníka Dana Orálka. Běžel skvěle, první tři kilomáky dokonce vedl celé startovní pole a vystrašil určitě i Jonathana Wayta, který se jeho tempem asi nechal strhnout a loni vytvořil osobák trati za 1:22:a drobný. Parametry tohoto "běhu do vrchu" jsou docela drsné. Celkově 13km - (první 3 km rovina po asfaltce, pak 1,5km do krpálu, 2km krásný přeběh lesem po vrstevnici, pak kopec a kopec a stěrkoviště => celkové převýšení 1900m zbývá tedy jen na 8km z celkových 13km). Danův čas 1:47:a drobný byl sice lepší než ten můj z předloni o téměř 10minut, ale šéfové a manažeři týmu čekali asi něco víc. A tak se zřejmě zrodil nápad sestavit profi tým a když už tam pojedou tak nás Béčka vemou zase sebou. Být outsiderem a bez tíhy očekávání druhých to je hned lepší pocit a tak jsem na účast v Dolomitenmannovi s radostí kývl.

Poslední měsíc před závodem jsem už neběhal vůbec. Veškerou pozornost jsem věnoval jen svému karboňáku Ottavianovi a s COSákama si zajel dokonce na minisoustředko do Cortiny - srdce Dolomitů. V úterý 5 dnů před závodem jsem ale dostal strach, jestli ještě budu vůbec schopný uběhnout ty první tři kiláky a tak jsem si šel zaběhat lehkej trenink 7km dlouhej. Druhý den sem měl samozřejmě menší svalovicu, ale do čtvrtka kdy sme odjížděli směr Lienz to přešlo. V pátek před závodem jsem se znovu pokusil o hloupost a společně s naším Áčkovým běžcem Jurou Žákem sme byli si proběhnout první kopcovitý úsek s následným seběhem a návratem po silnici do kempu - hoďka a deset minut a nohy byly zas napadrť. Naštestí měl Radek (náš Áčkovej biker) sebou Compex elektrošoky a tak sem zkusil jestli by mi to nepomohlo dát se dohromady na sobotní závod. Večer sme se ještě s Mártym a Jurou Žákem přežrali na pastaparty a Béčkaři to zazdili ňákým tím pifkem k tomu.
Sobota ráno, Jura mě budí už před 7. K snídani se nechám přesvědčit, že míchaný vajíčka se slaninkou jsou to nejlepší - do startu zbývaj 3 hoďky. Po snídani znovu ulehám. Odjezd na start v 9. 15min rozklus. Atmosféra n anáměstí houstne, obejvují se samé asketicky šlachovité vyhublé postavy. NEmám strach. V kopci se uvidí, tady je to jen o tom aby všici dělali že jsou profíci a el z nich strach jak sou dobří. Po výstřelu se to hejblo i s helikoptérou. Držel jsem se raději zpátky (někde kolem půlky startovního pole). Po chvíli jsem si všiml před sebou že běží legenda rakouskýho skoku na lyžích Andy Goldberger. Ještě než se zahlo do lesa sem si ho doběhl a šel trošku před něj. Od tý doby sme běželi většinou spolu. Nebudu se už moc rozepisovat. První kopec je fakt težkej, řekl bych že nejtěžší úsek celého závodu. Potom se to roztrhá a člověk si najde tempo a pak to de. Letos mě překvapily docela silné křeče v tříslech. Křeče do chodidel na to sem si už zvykl. Zase sem podcenil nějaký ten výživový doplněk. Škoda, chtělo to se nadopovat anticrampa už pár dnů před závodem. V cíli sem byl nakonec za 1:50:56, což znamenalo moje osobní zlepšení o 7 minut. Sice mě pak mrzelo, že se mi nepodařilo dostat pod 1:50, ale i tak jsem byl s výsledkem hodně spokojený. A navíc jsem předával konečně nahoře našemu padáčkářovi. Poslední dva ročníky měli smůlu (buď neletěli vůbec nebo z nižšího místa bez předávky od běžců). Já mu předával na nějakém 61.místě z celkových 107 štafet. Na Wayeta jsem ztratil 27minut, běžel za 1:23 a drobný. Měl jsem to zase za sebou, a užíval jsem si cestu pěšky dolů. Bylo krásně, všude jen hory a skály. Závod se již odehrával úplně někde jinde a já si užíval pohody a klidu.

......
 
Před polednem opouštím penzion a vydávám se na předávku. Nad hlavou už mi lítají desítky padákářů. Je to super, poprvé, co tady jsem, se letí z vrchu. Na naší předávce už se to hemží bikerama. Ty jo, samej terminátor, bleskne mi hlavou. Nechám si označkovat kola (výměna, kol nebo i jen plášťů je zakázaná) a už přijíždí první kajakáři. Je to strhující. V posledních brankách si většinou pěkně dávají. Alban si odváží luxusní náskok, ale pak je to našlapaný.Na 21. místě jede Srb. Výborná práce, nepochybuju, že Radek to podrží. V téhle konkurenci bezesporu parádní pozice. Já čekám dál. Už jsem ale klidnej. Mám zprávy, že Borek to spolehlivě dal a Kuba se už blíží. Ani my na tom nejsme špatně. Jsem odhodlaný do toho dát všechno, je ale jasný, že nějaký fleky ztratím. Hned na začátku stoupání mě čeká pasáž, kterou neznám. Překvapuje mě, jak je to prudký a zároveň dlouhý. K večerníčku nemám daleko zhruba po 400 výškových metrech se konečně dostávám na cestu, kterou mám najetou. To už se kolem mě přehnalo několik největších tvrďáků pod sluncem. Zase dostávám pěkně na prdel. Snažím si to moc nebrat a hlavně se nenechat pobláznit. Z loňska si ještě moc dobře pamatuju, jaký to je, když dojde pod vrchem. Letos to přece jen šlape o fous líp. Taky se snažím poctivě pít a gelovat, i když v tom kopci mě každý hlt pěkně rozhodí. Posledních 150 výškových metrů se snažím ze sebe vyždímat všechno, a tak si vcelku dobrovolně přivodím slušnou křeč do stehna. Při závěrečným nesení su zase pěkně grogy, je tam ale dost povzbuzujících diváků na to, abych si vyhověl. Tak se snažím občas aspoň pár kroků odběhnout, no musí to už vypadat dost smutně (nebo spíš legračně :-)) Hlavní ale je, že su nahoře. Do sjezdu můžu jít docela v klidu, nemám s kým závodit. Na štafetu přede mnou ztrácím 3 minuty, za sebou daleko nikoho nevidím. Takže to valím hlavně na jistotu. Při té únavě z výšlapu se člověk furt musí udržovat při maximální pozornosti. A hlavně si nenechat někde vyrazit řidítka z ruk. Radši se sebou mluvím a komentuju si to sám pro sebe „ ...bacha rygol, zpomalit, teď to pusť, je to rozbitý, radši zleva trávou než po tom kamení, hovno objet zprava :-))), podrž to........“, tím se udržuju neustále bdělý. V posledních brankách se přeci jen nevyhnu menšímu pádu, tam jsem s tím ale tak trochu počítal. Už při trenálu jsem tam měl na mále. Konec konců, tady padá spousta lidí. Dojezd ulicema na náměstí si už vychutnávám. Veliká úleva, že su v pořádku dole. Stehno mám zkřečovaný jaxviňa, ještě že se nemusím s nikým honit. Při průjezdu cílem mě udivuje divácká kulisa. Hodinu a půl za vítěznou štafetou se člověk může cítit skoro jako vítěz. Jaký rozdíl oproti některým našim závodům, kde se pořadatelé často neobtěžujou ani počkat s vyhlášením vítězů a cíl je někdy poznat jen podle zbytků reklam a úklidové čety. Večer pohoda, pivánko, sdělování dojmů. Velká únava mě ale stejně docela brzo vykope do hajan.
Takže když to shrnu do výsledků:

profi teamy

  1. Kolland Topsport, 3:54:46

      .....

     12. Technika Brno A+ Team, 4:39:14

amíci
1.      Spezialized/OpavaNet, 4:21:21
 .....
49.    Technika Brno University Baseball Club, 5:27:51
 
kompletní výsledky na www.dolomitenmann.com
 
Dík všem, co se letos do tohohle „brněnskýho cirkusu“ zapojili a třeba někdy zas ......
 
Márty
 
 

Náhledy fotografií ze složky Dolomitenmann 2009

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA