Jdi na obsah Jdi na menu
 


Giro 2011 (gruppo ZK)

30. 5. 2011

Úkol v COSáckém plánu akcí zněl jasně „Giro d Italia, účel cesty – špíz“, takže ve čtvrtek před etapou na Grossglockner jsme v sestavě Zajíc (pro neználky též Márty, tč. předseda clubu), já (Korba) a moje drahá polovička seděli ve voze směr Lienz. Vzhledem k různým časovým možnostem členů byly vytvořeny skupinky s odlišným programem, které se úspěšně celou dobu sobě navzájem vyhýbaly. Hard core clubu jel ve složení cd, bo, O2, teac a byl doplněn mladými závoďáky z Brna. Tito měli za úkol utužit teace v top závodní formě, což se dle ohlasů opravdu zadařilo. Šuškanda hovoří o velkých soubojích na dolomitských pasech vysokými rychlostmi. Tato skupinka operovala po etapě na glockner v Cortině, my jsme zůstali v Lienzu. Další samostaná gruppo byl Jiřík s malým Jiříkem a širší rodinou. Malý Jiřík, závodník Favoritu Brno, podával v kopcích neuvěřitelné výkony, oskalpoval glockner, zoncolan, giau a další dolomitské pasy. Stoupání jezdil krásným stylem a nejednoho dospělého cyklistu při míjení poněkud zdeprimoval. V jeho věku klobouk dolů a jen a tak dál, budoucí Romane!

 
Takže dále jen popis toho, co zažila naše skupinka. Tábor jsme rozbili v campu v Amlachu hned za Lienzem. Útulný camp pod zasněženými kopci, tráva zastřižená, WC blýskající se, tak jak to kaštan prostě umí. V pátek jsme vyrazili směr Glockner. Ovšem pod vedením amiciózního Zajíce (po mnoha účastích na dolomitenmannu téměř místního) na přesně opačnou stranu údolí než Glockner leží. Po absolvování slušného kopce k tristachersee i Zajíc uznal, že tudy se na Glockner nejede a pěkným sjezdem jsme se vrátili zpět do campu. Ovšem i zde jsme nezavolili cestu k nástupu na Isselbergpass (cca 5 km) přes Lienz jako ostatní máčky, ale vydali jsme se po druhé straně řeky směr nevím kam. Dali jsme si hezký 15 km švih po rovině a Glockner opět začal mizet, tentokrát západním směrem. Bylo jasné že, musíme změnit směr. Bohužel jediná cesta na bundesstrasse vedla přes golfové hřiště, kde byl turnaj zrovna v nejlepším. Obvzláště předseda měl při křižovíní farwaye velké obavy, že ho trefí míček jako vedoucího do hlavy a giro bude mít další oběť. Ovšem při nájezdu na hlavní - již trasu gira, se vše změnilo k nejlepšímu. Již ve stoupání na Isselbergpass parádní atmosféra, davy cyklistů, výzdoba podél trati, fandění přihléžejících. Po výjezdu do cíle (kde mě dokonce při stoupání podpořil borec z dodávky HTC Highroad) jsme sjeli na parádní pozorovací pozici ca 2 km pod cílem, kterou vybrali písečtí sportovci z SBC teamu, kteří se taktéž na giru nacházeli. Po průjezdu závodu, kde se mě zadařilo vyřvat si hlasivky, jsme se ve velice hnusném dešti a mrazu vrhli do sjezdu. Super bylo, že společně s námi sjíždělo hodně závodníků k teamovým autobusům, které byly dole na platidle, V krátkém stoupání na HP Kasereck jsem zahákoval 87čku z Katuše, pak jsem osmělil ještě víc a jel vedle něho a pak jsem překonal všechny meze trapnosti a dost inteligentně se ho optal, jak se jmenuje a jak se má. Byl to Alberto cosi Losada, hrdě zdůrazňoval že espaňa, a že je z….vený počasí. Sympaťák, pak jsem se dozvěděl, že byl v téhle etapě v úniku.
 
V sobotu jsme se vypravili autem do Itálie na špíz etapy na Zoncolan. Jako vychozí bod jsme zavolili sedlo nad Sutriem u lanovky, kam se mělo sjíždět z Mt. Crostis. Toto stoupání jsme absolvovali do protivky, tj. sjezdem, na který si závodníci v čele s Contadorem stěžovali. Úzká silnička bez aut nahoře přecházejíci na šotolinu, nádherná příroda a určitě jedno z nejhezčích stoupání, co jsem kdy jel. Italové měli sjezd zabezpečený jak v SP v alpském lyžování, všude sítě, všechno obložený oranžovýma duchnama. Velká škoda, že se to nakonec nejelo. Však taky Italové na Zoncolanu na Contadora fest bučeli a jak jsme se nakonec dozvěděli, tak ne kvůli konzumaci steaků, ale právě kvůli zrušení Crostisu. Dolů jsme sjeli již po směru závodu a pokračovali do Sutria. Na Zoncolan jsme vyjeli tedy z druhé strany a myslím, že o tomto výjezdu již byly napsáno dost, takže radši pomlčím. Nahoru jsme tedy vyjeli bez ztráty kytičky, ale příště už NEJEDU! (Jedině, když bude Giro, teda…) Nahoře nás čekal neskutečný kotel fanoušků jak na fotbalovýn stadionu, řev, vrtulníky, ryčná tuc tuc hudba a do toho komentátor hulákal situaci v kopci. Pokaždé, když zaznělo cosi jako ble ble Nibali, strhl se aplaus a řev. No něco takovýho jsem ještě nezažil, museli jsme se tomu se Zajícem smát. Bohužel Románek se z hlášení komentátora vytratil, takže bylo zřejmé, že asi nějakou tu ztrátu koupí. Davem lidí se nedalo prodrat, ale jako správní bývalí (no Zajíc tímhle zvláštním sportem pořád posiluje, asi nohy) horolezci jsme se spustili umleitungem kozí stezkou a nakonec zaujali místo u bariéry 125m před cílem. Průjezd pelotonu paráda, borci si neskutečně dávali (včetně Románka!). Samozřejmě jako vždy se při průjezdu Contadora spustilo krupobití, ale sportovně jsme posečkali i na příjezd Ferryho Raboně. O to víc nás mrzelo, že další etapu už nedojel. Poté nastal neskutečný zmatek, celá karavana se v lijáku začala valit dolů, závodníci, motorky, teamová auta. Jedna motorka pro vylepšení atmosféry pro jistotu vzplála – no prostě zábava 1a. Vrhli jsme se do sjezdu, zajíc se zkušeně vybavil vtipným pončem zakoupeným v lienzu, já se vycpal včetně přilby čerstvým vydáním Gazzetta de la Sport, kterou jsem si v suchém stavu vyhrabal z odpadkáče. Sjezd v dešti parádní, zahákovali jsme mechaničák AG2R, no jako v televizi. Pak ještě sedýlko k autu na zahřátí, převlíkaná a čekaná v Sutriu na Katku, která na kopci uvázla, anžto skrz bouřku nepustili lanovku. Samozřejmě by jsme nebyli členové COS Brno, aniž by jsme si ihned nenašli nějakou odpovídající zábavu. V mžiku jsme zapadli do podniku, kde se konala diskoška po etapě s podtitulem „We love Giro“. Super zábava s promítáním etapy, kde hrála prim růžovoušatá slečna – viz fotogalerie. Pro pobavení, v tomhle dni jsme najeli 64km a u toho nastoupali 2800m.
 
Třetí odjezdový den jsme si již dali jen švih z campu. Chtěli jsme především ošpíznout další silničářské možnosti v oblasti. Vyrazili jsme po silnici označené jako Hohenstrasse směr Toblach a objevili jsme dost brutální kopce a nádhernou, až kýčovitou přírodu. Vzhledem k tomu, že mě po půlhodině jízdy seknulo, věnoval jsem se hodně svačení a fotografování, takže dokumentace v fogalerii je nezvykle bohatá.
 

Večer při návratu domů nezbylo než konstatovat, že tento výjezd byl našlapán zážitky a velice se povedl.

 

Náhledy fotografií ze složky Giro 2011 (Korba)

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

alternativní část textu

(márty, 30. 5. 2011 14:47)

...............
V pátek jsme vyrazili směr Glockner. Ovšem pod vedením unaveného Zajíce (po tvrdém pracovním zápřahu minulých dní ne zcela v kondici) na přesně opačnou stranu údolí než Glockner leží. Účelem bylo před tvrdým stoupáním alespoň trochu zaktivovat tělo v údolí. Bohužel nás cesta zavedla ke stoupání k tristachersee, které Zajíc trochu podcenil. Ke všeobecné smůle ještě podlehl Korbově panice a kousek před top bodem, odkud bychom sjeli zpět do údolí se podvolil to radši otočit a sjet zpět pod kopec a vydat se po menší odbočce do údolí, kterou jsme zprvu neregistrovali. Dali jsme si hezký 15 km švih po rovině a zvolna jsme dojeli cca 2 km za odbočku na Isselbergpass. Bylo jasné, že pokud bychom si zajeli ještě 2 km dojeli bychom přes vesnici na most a tam už bychom se napojili na trasu závodu. My však raději zvolili zkratku přes golfové hřiště, kde byl turnaj zrovna v nejlepším. Obvzláště předseda měl při křižovíní farwaye velké obavy, že ho trefí míček jako vedoucího do hlavy a giro bude mít další oběť. Tyto obavy přiživovaly také četné cedule signalizující zákaz vstupu a výslovné nebezpečí života při zásahu golfovým míčkem. Ovšem při nájezdu na hlavní - již trasu gira, se vše změnilo k nejlepšímu.
.....

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA